Na návštěvě v ryze holčičím světě

Jedno hřejivé dopoledne mě čekala služba u ženy, která si chtěla dopřát poporodní obnovu bříška v šestinedělí. Měla za sebou jemný porod, který proběhl doma a já se už moc těšila na její vyprávění, protože už v té době jsem měla své miminko pod srdcem a i mě dělalo ženské sdílení velmi dobře. 

Cesta příjemně a zlehka ubíhala, ale taky byla trošku dobrodružná, protože jsem v jednom úseku projížděla lesem, kde se zrovna těžilo lesními kombajny a všude bylo spousty stromů zrovna na spadení, až jsem nakonec pomalu, ale jistě dospěla k rodinnému domečku na kraji malinkaté vesnice. Vítal mě štěkot psů za vraty a za chvíli i milý obličej novopečené matky v okně. Kudrnaté vlasy, čistá tvář, jasný pohled. Opětovaný úsměv a moc pěkný pocit. Vypadá odpočatě, říkala jsem si. :) To je moc dobře.

Vevnitř mě zaplavila taková ta atmosféra starých poctivých dobrých časů, protože když jsem vstoupila do domu, celá domácnost byla zařízená v rustikálním duchu včetně velké pece, úžasného lněného ubrusu, dřevěných prvků a nádherné kuchyně. Tolik detajlů, ach. I tohle na dojíždění k ženám miluji, protože mě baví, když se můžu inspirovat a můžu se kochat, jak to rodinné hnízdo má kdo zařízené. :-*

A nakonec, co jsem mohla dál obdivovat bylo......malé vlasaté děťátko v náručí ženy-matky. Upřímně jsem je oba dlouhé chvíle pozorovala a kochala se. Vzájemnou blízkostí, důvěrou a věrnou láskou mezi maminkou a miminkem. Prostě krásně trávené šestinedělí.

Daly jsme si čajík, vybalila jsem si bylinky a pak už jsme jen povídaly, sdílely a dojímaly se. Musím říct, že z jejího nádherného povídání o tom, jak probíhal porod a co během něj cítila, jsem byla několikrát tak naměkko, že mi stály slzy v očích, zvlášť, když žena zjihle popisovala, jak po porodu děkovala svému miminku, že ji neporanilo a že vše bylo tak hladké. A nebo, jak krásně to vnímal tatínek. Říkala to pomalu a tiše, jakoby ta slova ještě převalovala na jazyku ve spojení s tím emocionálním zážitkem a chtěla si to přehrávat znovu a znovu dokola. 


Všude okolo nás svítilo na zdech mnoho obrázků starších dětí- holčiček a kam jsem se jen podívala, viděla jsem malé barevné drobnosti jako třeba zvířátka vytvářená z korálků, pentličky, estetická zátiší, sladěné dekorace, a tak jsme se ženou zapředly rozhovor i na toto téma a mluvily i o rozdílnostech ženského a mužského světa, o tom, co to znamená mít jen chlapečky a co jen holčičky a jak ustát svou vlastní roli v takto stavěné rodině. Jak je to někdy těžké se přizpůsobit, když jsi jediný ženský prvek v rodině a kolik přemáhání to stojí, ale stojí to opravdu za to. 

Vždy si vzpomenu, jak jsem mým klukům nachystala výtvarnou zábavu a vůbec je to nebavilo, nechytaly se, nezabraly se do toho, já se cítila frustrovaně, ale když přišel tatínek a začal v obývacím pokoji montovat křovinořez, probíral se návodem a listoval, jak to složit, občas něco sešrouboval, vydrželi se mu hodinu dívat pod ruce a vlastně nic nedělat. 

V duši jsem najednou brečela, protože jsem zase pocítila, že tu holčičku pod srdcem nemám a zároveň jsem byla hrozně šťastná a v lásce, že se povedl další krásný zdravý klouček. Rozporuplné pocity. Nemám ale ráda, když mi někdo naznačuje, že se "to" nepovedlo. Co se tedy  vlastně nepovedlo? 

Později po této návštěvě, na jednom z utz, který jsem během tohoto těhotenství absolvovala, se mi zdálo, že mě doktorka trochu láme, co se týče pohlaví, protože jsem si to nechtěla nechat říct a vyvstala mi najednou v hlavě pochybnost, jestli to ta holčička přece jen není, ale zjistila jsem v nitru a v míru, jak moc se na toho chlapečka těším a že už s ním vlastně počítám a že to miminko, které nosím, už beru jako kloučka a znám ho tak.....Co by bylo, kdyby? Na to jsem už odmítla myslet.

Mluvily jsme s touto vědomou ženou hodně dlouho a byla to moc pěkná rozmluva. Klidná, moudrá a v pokoře. Kolem ticho, občas zavrnění miminka uloženého do hacky. Umíchaly jsme spolu bylinky, nechaly je vařit a zatím jsem jemně ženě masírovala bříško. 

Každé bříško, kterého se smím jako dula dotýkat, se mi velmi líbí a mám radost, když si žena dopřeje tuto péči po porodu. 

Je to prostě krása a je to tak správně, že se odmění, věnuje vlastně sama sobě tu lásku a pozornost, uzná tu potřebu a to, že si to zaslouží a je to vlastně i příležitost, jak celý porod znovu zrekapitulovat a pak v sobě třeba i uzavřít. Zvlášť v těhotném stavu to vnímám o to silněji. 

Rodové dárečky pro jednotlivé dcerky
Rodové dárečky pro jednotlivé dcerky

Malá miminčí holčička se pak chtěla už kojit, tak jsem nové matce věnovala péči bylinnou koulí a zároveň s úsměvem sledovala, jak se spolu ty dvě ženy mají dobře, jak se děvčátko k matce vine a jak je klidné. Jakoby jsem k nim jen tak přišla a stejně potichu odešla. Jejich svět se nepřestal točit, čas plynul dál a veškerá podpora byla na jejich straně. V klidu a lásce. A tak to má být. :-*

A já přemýšlela ještě dlouho poté, co jsme se setkaly, proč zrovna já mám být matkou třem chlapečkům a věděla jsem, že je to tak správně. Cítila jsem ale uvnitř zvláštní žal, kterým jsem se chvíli zabývala, uznala ho a mohl ho tak vystřídat pocit velkého požehnání. Nevím proč to tak je a nejspíš tomu ani nemusím rozumět. Jsou věci, kterým rozumět nemusíme a přesto se dějí. 


Těším se na tebe, můj třetí malý princi. Jsi velmi vítán. :-*