Jak zkušenost k vědomému šestinedělí přivádí

09.01.2020

Jednou mi jedna milá žena řeka, že si myslela, že jsem vždy byla taková otevřená. Mohla jsem mít vnitřní pocit zklamání, když jsem se slyšela říkat, že ne, že to tak nebylo. 

Chvíle ticha...

Nebo alespoň ne od začátku. Ale naopak jsem v té chvíli cítila vděčnost za to, že se to nakonec takto všechno stalo, protože díky všemu, co se v minulosti odehrálo, jsem se teď dostala na úplně jinou úroveň. A věřím, že se mám stále co učit, stejně jako my všichni.

Po druhém porodu jsem si prožila opravdu velice intenzivně šestinedělí se všemi jeho negativními stránkami.
Rovina samoty, roztěkaného pocitu, že mi tam venku něco utíká, fyzické nepohodlí, záněty, horečky, bolesti, zadržování emocí, nepochopení a samozřejmě ten pocit, že to nikdy neskončí.

Vybavuji si, jak muž se starším dítkem jeli někam na nákup, nebo na úřad, na matriku nebo odevzdat krev na vyšetření, to už nevím přesně, ale já.. Jako by to bylo včera..
Já měla horečku, zatvrdlá prsa, zimnici a zrovna jsem se sprchovala horkou vodou, abych se trochu zahřála. Byla mi tak strašná zima, že jsem tam byla chvilku jak zamrzlá, ač jsem slyšela z vedlejší místnosti plakat několikadenní novorozeňátko. Silou vůle jsem se přiměla, abych vylezla ven, abych nás oba podržela, znovu se ukotvila v jeho náručí, ale že mi bylo tolik do pláče, tak pod peřinou už bylo lépe. Alespoň fyzicky.

Proč to píšu? :)

Protože to byla doba, kdy jsem byla ovlivněná a zraněná prvním šestinedělím a nějak jsem se musela poučit u toho druhého. Poprvé jsem sice měla full servis od rodiny, ale nevážila jsem si toho, že můžu ležet a že jak se říká, když spí díte, měla by i matka, že mám nárok na dobu hojení, mám být na sebe hodná a opatrná. Neuměla jsem přefiltrovat nevyžádané rady a občas těžký nerespekt, takže jsem si říkala, že se tomu u druhého šestinedělí vyhnu tím, že to zvládnu všechno sama. Opět extrém na druhou stranu.
Dopadlo to tak, že jsem se cítila skvěle. Ty první dny, kdy žena jede na vlně euforie z povedeného porodu, na vlně oxytocinu z krásného miminka a šťastná, že může opět vybalovat porodní tašku, na kterou nedošlo, mi bylo opravdu moc moc fajn. Ládovala jsem pračku, přepírala pokakaný látkovky...cítila jsem se o tom líp, protože jsem to všechno zvládala. 

Jakoby ten pocit a vědomí vlastní výkonnosti, kterou nás neustále masíruje společnost, mi dodával to správné mateřské sebevědomí. 

Vítala jsem to, nevadilo mi to, proč by taky, když se na to přece cítím a zvládám to?

A pak to samozřejmě přišlo.
Donutilo mě to doslova zůstat přikovaná v posteli.
Ten šedivý pocit na obličeji, odliv krve, únava, nemluvnost, propadlost, jakoby jsem vyschla. 

Až tehdy jsem si lehla, ale jen protože jsem byla donucena, protože jsem musela...

Takhle by to samozřejmě být nemělo.

Žena po porodu by měla vědět, že si zaslouží péči ne proto, že funguje normálně, ale protože přivedla na svět nový život, protože se hojí a všechno v jejím těle se vrací do původního stavu, může být poraněná, potřebuje vstřebávat příchod nového člověka, všechny ty emoce. Potřebuje si v sobě naopak také dělat generální úklid, vypustit vše nepotřebné. Něco upřednostnit, něco upozadit, přehodnotit. Zpomalit.
Potřebuje si postavit nové hranice. Leckdy žena zjišťuje, že by ty její dosavadní spíš potřebovaly nové základy a k tomu silnější zdivo.


Žena po porodu oplývá ženskou důstojností a rozvíjí své kompetence přirozeně, ale aby se cítila více spjatá s novou mateřskou rolí, měla by se jí také dostávat mateřská péče. 

Protože stejně jako ona se musela bezelstně odevzdat jako dítě intenzivnímu procesu porodu, aby vlastní miminko porodila, mělo by o ní být postaráno jako o miminko.


Jídlo do postele, klidně krmit po lžičkách, nekonečně ujištění, naslouchání, uznání emocí, sdílené ticho, česání vlasů, masáže, podpora a pomoc v domácnosti atd.
Všechno, co jí pomůže se sehrát se s novým životem.
Pomoc, respekt, péče, teplé jídlo, prádlo na sušáku. Zamést chuchvalce vlasů, co se táhnou kolem lišt, vytřídit himaláje prádla, pohrát si se staršími dětmi.
Pohladit, doptávat se, ujistit ženu v tom, že se může otevřít v emocích.
To všechno ženě má být dopřáno a mnohem více. Od její maminky, od manžela, od kamarádek, tetiček, sousedky....proč? Kvůli vědomí sounáležitosti, úctě, díkuvzdání. Laskavé pozornosti.


<3 Proto dělám, co dělám jako dula. To mě naplňuje a věřím v to.


Když naslouchám ženě, jakoby jsem se vracela v minulosti a poskytovala to samé tehdy i sobě, když sedím jen tiše a dívám se jak kojí, zároveň soucítím se sebou a mojí touhou být podporována tehdy, když nám kojit nešlo. O každou se starám jako o sebe, jako o svou sestru, jako matka o dceru. <3 Možná i právě proto, že jsem se otevřela...


Mezi pomocníky v poporodních službách, které nabízím, je královnou bezesporu ženská bylinná napářka (spolu s masáží bříška, podvázáním a rebozem). Mezi benefity bylinné vaginální napářky patří mimo jiné: 

  • hojivě působí přímo na ty cesty, kterými přiváděla miminko na svět,
  • zatahuje,
  • pomáhá se zasoustředit
  • uzavřít si vše
  • čistí a podporuje zavinování dělohy
  • samozřejmě umí nejlépe zahřát :)
  • A navozuje ten pocit, že tohle si prostě žena musí dopřávat častěji, protože to k šestinedělí zkrátka patří. <3

Hezky se o tom píše i tady: https://www.steamy.cz/.../zenska-bylinna-naparka-v-sestinedeli

A já moc děkuji, že jsem se mohla poučit z vlastních zkušeností, chyb, mylných postojů a proměnit je v něco lepšího, uzdravující ho a něco, co můžu teď předávat i dalším ženám. <3 Že jsem se mohla otevřít a zůstat otevřená.
Za to nepřestanu být vděčná. :)

Jako dulu v Třebíči a okolí a školenou poskytovatelku ženské bylinné napářky mě můžete oslovit pro více informací nebo v případě zájmu o poskytnutí mých služeb. :) 

Kvetoucí Nitro- Dula Lucie Matějíčková, Kraj Vysočina
Kvetoucí Nitro- Dula Lucie Matějíčková, Kraj Vysočina