Jak jsme s maminkou háčkovaly

Léta zpátky, to jsem byla ještě malá holčička, která chodila na základku, jsme měli v osnovách pracovní činnosti a rodinnou výchovu, což byla taková směs ručních prací, základního povědomí o vaření a sbírka informací o tom, jak to v životě chodí.

Když jsme probíraly vyšívaní, tak to mi ještě šlo a bavilo mě to, i když křížky vypadaly hodně kostrbatě, ale mému pohledu neušlo třeba to, že spolužák měl své dílko vyvedenější a měl jeden křížek jako druhý. Měla jsem teda o svých kreativních schopnostech v té době vyšší mínění, ale ono je něco jiného vzít do ruky tužku a štětec a nebo jehlu, bavlnky a utahovat a utahovat, co se dá dělat. :). Takže jsem si k barevným nitkám našla vztah až poté v dospělosti a ještě pár let zpátky jsem vyšívala brožové aplikace. Každopádně s háčkováním to bylo krapet složitější a tu cestu jsem si musela složitě hledat. Snahu na škole jsem vzdala, když jsem nebyla schopná technicky pochopit, jak to je s tím sloupkem a zůstala vždy jen u řetízku...

Až tak rok zpátky se to zlomilo a já si háčkování zamilovala

To jsem se totiž dozvěděla, že moje maminka sice už desítky let háček nedržela v ruce, ale háčkovat umí a když jsem se jí proto svěřila s mým přáním, aby mě naučila háčkovat, dohodly jsme se, že mi všechno ukáže a naučí.A nyní přichází mé odhodlání, růžový háček v ruce, hromada přízí a soustředěné očekávání, zatímco jsem seděla a mamka začala. A co dělala ona, to i já. Té krátké chvilky jsem si nesmírně vážila pro její symbolistické předání ženské moudrosti. Byl to takový mini ženský kroužek, jenom já a ona a naše háčky, příze a společný čas. Věnovaná pozornost. Trochu mi to připomíná, jak když otce a syna stmeluje společný čas při budování určitého projektu, např. opravení starého fechtlu nebo natírání pramice, tak já zase cítila, že atmosféra nad háčkováním probíhala v respektu, otevřenosti a trpělivosti, která je základem takové moudrosti.

Nevím, jestli mi rodinná výchova na základce něco předala o životní moudrosti, ale jestli vůbec nic, tak tato chvilka individuální pozornosti, kterou jsem prožila se svou maminkou, kdy bylo potřeba jenom oboustranné důvěry, mi to bohatě vynahradila a navíc posílila náš vzájemný vztah. Také jsem později zjistila, že i ji tato příjemná situace inspirovala k tomu, aby své znalosti po desítkách letech opětovně oprášila a mile si zkrášlila háčkovaným uměním svou domácnost.

A já? Já s radostí načala a dodělala háčkované kolečko, které chci používat jako symbolické propojení žen během ženského kruhu a povídání, které jako dula pravidelně pořádám.

Ruční práce v kruhu jsou prostě krásné hojivé a spojují v celek.